Návrat na hlavní stranu Obchodní místa Kalendář akcí Nápověda Nabídka reklamy Pro registrované ČESKYENGLISHDEUTSCHFRANCAISPOLSKI
Návrat na hlavní stranu
Návrat na hlavní stranu
Pořadatelé si vyhrazují právo změny termínu, programu i účinkujících.
  Království perníku

Hrad Hukvaldy - historie - část 2.

Osudy hukvaldského hradu
1316. Páni z Příbora přišli o Hukvaldy. V tu dobu patřily Hukvaldy olomouckým panovníkům Dětřichu a Jindřichu z Fulštejna, hradu u slezské Osoblahy, též majitelům Budišova nad Budišovkou a Libavé. Jakým způsobem o něj páni z Příbora přišli, se neví. Brzy na to - v létech 1321-1327 - je vlastnil polský šlechtic Jindřich z Kytlic, který je snad od Fulštejnů koupil. Byl prý známý lupič a vypálil a vyloupil statky johanitů ve Slezsku. Komu patřily Hukvaldy pak, není nám známo.

1347. Hrad získal olomoucký biskup. Toho času se podařilo vykoupit biskupu Janu, řečenému Volek - levobočku krále Václava II. a strýci mladého Karla IV. - hrad Hukvaldy od nám dnes neznámého pána. Protože v roce 1355 papež Inocenc zakázal kdykoliv v budoucnosti hrad zastavovat, připadl mezitím jistě z rukou biskupa samého do vlastnictví biskupství. Bylo tak dobře, protože dosavadní páni jej prý užívali k loupežím a krádežím, pálení a jímání obyvatel a přepadání celého kraje ve dne i v noci.

1359. Hrad a panství biskup vykoupil natrvalo. Toho roku za úřadování biskupa Jana Očka z Vlašimi bylo "těžkou prací, mnohými náklady a hotovými penězi" natrvalo vykoupeno léno a hrad Hukvaldy. Listina z 18. prosince vypočítává k němu vsi bývalého léna místecko-frýdlantského, které bylo k novému panství přičleněno, a dále na západě a jihozápadě Kozlovice, Tichou, Novou Tichou, polovinu Závěšic, (Manskou) Sedlnici, Sklenov, Petrovice (později zaniklé), Trnávku, Chlebovice, Metylovice a tyto se všemi many, právy, lesy, poli, vodami a důchody a s městečkem Příborem. Celé toto panství dal tehdy císař Karel IV. na věčné časy církvi - biskupu olomouckému: "Kdyby se přece jen někdo opovážil tuto papežovu vůli přestoupit, postihne jej nevole všemohoucího Boha a blažených Petra a Pavla, jeho apoštolů."

Po dobách neblahých poměrů nastala třicetiletá doba rozvoje a klidu. Hrad s městem Příborem na západě a trhovou vsí Frýdeberkem-Místkem na východě - se stal velmi důležitým tím, že byl střediskem manského obvodu. Nepochybně proto byl tenkrát taky opraven a rozšířen. Stará štíhlá věž byla obestavěna obytnými a provozními místnostmi a v náhradu za zastavěný dvůr bylo zřízeno nádvoří mezi branami a jistě též rozšířeno a zdokonaleno opevnění, jak bylo v těch dobách obvyklé. Pravděpodobně bylo již zastaralé cimbuří nahrazeno ochozem a mezery mezi stínkami zazděny. Nasvědčuje tomu nález tří pravidelně uspořádaných skupin zazděných nádob nad vstupem do vnitřního hradu, které jinak měly nám neznámý, asi věrský smysl. - V té době též již stál nedaleko odtud na východ hrádek na strmé skalnaté ostrožně nad dnešním Myslíkem, dodnes nazývané Hrádek, jenž byl nepochybně strážním místem patřícím k hradu. Nálezy na tomto místě potvrzují, že hrádek tu stál ještě v příštím století a jako nepotřebný zanikl asi až s důkladným opevněním hradu po husitských válkách.

1390. Hrad zastaven biskupovým válečníkům. Znesváření bratři, markrabata Jošt a Prokop, si nájezdy navzájem ničili statky. Do těchto šarvátek a bojů se zapletla časem i ostatní moravská a slezská šlechta a kníže těšínský i biskup olomoucký. Jistě bylo též ničeno těšínskými oddíly biskupské zboží frýdeberské-místecké, které s frýdeckým okolím sousedilo. Příčinou války vzplanulé před dvěma léty bylo dosazení Mikuláše z Rýzmburka na biskupský stolec proti vůli obou markraběcích bratří. Hlavně mladší Prokop zuřivě napadal biskupské statky a okolí hukvaldského hradu. Loňského roku musel biskup Mikuláš hrad zastavit svému maršálkovi Joštu z Volfsberka, poněvadž ho nedokázal účinně bránit proti nájezdům nepřátel. Ale ani tomu se valně nedařilo a hrad s celým panstvím byl zastaven Jakubu Ščeněti z Bělin.

Nové město Místko na místě zpustošeného Frýdeberku. V těchto letech byl Frýdeberk - trhová ves s tvrzí a snad i s hradem Štandlem nad ní - natolik zpustošen válečnými ničivými nájezdy, že už vůbec nikdy nebyl obnoven. Válečné bouře vycházející z Hukvald zapříčinily poboření a vypálení okolí, takže se obyvatelstvo rozuteklo ze svých vsí a statků a nedaleko odtud, blíž brodu na Ostravici a naproti knížecímu Frýdku, jim bylo později vyměřeno nové, malé městečko, jemuž již neříkali Frýdeberk, ale "nové město" - Městko, z něhož později vyrostl náš Místek.

1400. Biskup Jan Mráz zastavil hrad uherskému králi Zikmundu Lucemburskému. Vloni si půjčil biskup u kroměřížského žida Nazona a jeho ženy Sáry 30 hřiven stříbra na vyplacení hradu ze zástavy, ale byl nucen jej zastavit králi Zikmundovi. Ten ještě téhož roku vyplacený hrad zase zastavil oravskému kastelánovi Jurovi z Messenpeku. Vojenská obrana hradu a též Ostravy byla svěřena Jakubu Ščeněti z Bělin.

1402. Na vykoupení hradu ze zástavy biskupové neměli peníze. Pánové Lacek a jeho bratr Vok z Kravař prodali těšínským knížatům Přemkovi a jeho synu Bolkovi východní část hukvaldského zboží, které nabyli za válek moravských markrabat. Páni z Kravař vlastnili nedaleký Štramberk a docela rádi se tohoto území zbavili, neboť nesousedilo s jejich statky. Místecko-frýdlantské léno bylo přiřazeno k Těšínsku. Olomouckému biskupu už nepatřilo téměř nic a přezdívalo se mu posměšně "mlynář kroměřížský", protože z celého jmění měl již jen ten mlýn a jakýsi dvůr. Jeho nástupce Lacek z Kravař se sice ještě pokusil posbírat kostelní peníze na vykoupení Hukvald, ale smrt ho roku 1408 skosila.

1422. Krajem táhla vojska příznivců i nepřátel biskupa - nejdříve knížete Zikmunda Korybuta na jaře roku 1422 husitům na pomoc a pak zase vojska katolická polského krále Vladislava. Za husitských válek byl celý kraj pod kontrolou nepřátel kalicha - olomouckého biskupa a knížete Bolka Opolského, kterému biskup svěřil hrad do zástavy. Katolická slezská knížata se sjela utvrdit se navzájem ve věrnosti králi Zikmundovi do Grotkova, kde byla také mezi nimi učiněna dohoda, jak Slezsko proti narůstající moci husitů v Čechách ubránit.

1426. V našem kraji se objevili moravští husité pod vedením pana Jana Tovačovského z Cimburka. Koncem tohoto roku a v zimě následujícího oblehli a dobyli Přerov, vypálili Nový Jičín a pobili některé jeho obyvatele. Pak se obrátili k Fulneku a Odrám, dobyli i Hranice a zamířili ke Šternberku. Zřejmě vypálili i nedaleký Šostýn a Frenštát.

1428. Husité se zmocnili Hukvald. Bez následků nezůstala ani výprava husitského vojska do Uher zjara tohoto roku. Vojsko se cestou zpět obrátilo na sever a do Slezska. Obyvatelstvo z měst před ním prchalo a tak nedalo práci husitům obsadit Ostravu; tu ale byli donuceni brzy opustit. Byly vypleněny Odry, Hranice, Moravská Ostrava, Nový Jičín. Do husitských rukou též přišly Hukvaldy, "kaziči země je biskupu vydřeli" a husité nakonec slavili úspěch. Kníže Bolek byl 13. března donucen s nimi uzavřít smlouvu o vzájemném neútočení a nakonec se k husitům přidal. Bojoval proti katolíkům s hejtmanem Dobeslavem Puchalou a knížetem Korybutem a stal se jejich nejspolehlivějším stoupencem. Od toho roku se dostal celý kraj pod hradem a široké okolí v moc husitů, kteří měli své sídlo v nedalekých Odrách.

1434. O hradu jednali dosavadní nepřátelé. Toho času se zmocnili hukvaldského hradu husité z posádek v Horním Slezsku. Odtud pak činili mnohé škody v okolí. Záhy však o hrad přišli bohatým Janem z Cimburka, který jej obratem zase prodal Mikuláši Sokolovi z Lamberka. Protože tento prodej byl na újmu krále Zikmunda, tento hrad od Mikuláše koupil a ihned mu jej za tytéž peníze dal do zástavy. V tu dobu už byli husitští páni smířeni s katolíky vyhlášením brněnského "landfrýdu" čili zemského míru a boje s nimi skončily. Tak jednali spolu dosavadní největší nepřátelé - římský císař a Mikuláš Sokol, nejvěrnější druh dávno zemřelého Jana Žižky - nejen o Hukvaldech, ale i o mírových podmínkách.

1438. V létě vydobyl Hukvaldy na Mikuláši Sokolu z Lamberka Jan Čapek ze Sán, proslulý husitský válečník, hejtman "sirotků" po Janu Žižkovi a velitel některých tzv. spanilých jízd. Byl věhlasným bojovníkem a vedl vojsko v tažení proti řádu německých rytířů, které ho přivedlo až na pobřeží Baltického moře na severu dnešního Polska. Na svých vítězných taženích se nemálo obohatil a s ním i jeho družina kořistěním ve vsích a městech. Byl obviňován i ze zrady u Lipan, neboť prý zbaběle opustil se svou jízdou bojiště, ačkoliv ještě vůbec nebylo o výsledku boje rozhodnuto. Dokonce byl jistě neprávem nařčen, že mu císař za tuto zradu Hukvaldy daroval.

Z Čapkova hradu se stalo sídlo žoldnéřů. Jisté je, že se mu staly Hukvaldy oblíbeným místem pro své nové válečnické kousky, neboť se z něj a jeho vojáků stali žoldnéři. Za peníze a tučnou kořist bojoval jako hejtman ve vojsku polského krále na Slovensku. Ač byl pánem ještě v Mnichově Hradišti a v Českém Dubu a vlastnil i hrad Valdštejn, Hukvaldy se mu staly novým domovem, odkud vyvíjel své válečnické záměry v Polsku, Uhrách i Rakou-sku. Na hradě byla jeho stálá posádka a jistě byla pevnost nejen opravována, ale i zvelebováno její opevnění, což bylo možná mimo jiné příčinou nedozírných dluhů, o které se ještě deset let po Čapkově smrti hlásili věřitelé. Aby si zajistil panství proti slezským knížatům na severu, dal opevnit vysokými hradbami Ostravu - malé městečko s hradem při hranicích, oddělené od okolí hustým lesem.

Jan Čapek ze Sán svérázným hospodářem. Biskupa Pavla a správu jeho statků přehlížel a když byl podvakráte předvolán k soudu, aby se vzdal šostýnského léna, ani se nedostavil. Na druhé straně nikdy nenapadl, ani si nenárokoval nic z biskupských statků v okolí. Jen fojtům z dědin patřících k Hukvaldům nařizoval v případě vojenského ohrožení dostavit se se zbraní na hrad. - Po roce 1451, kdy Jan Čapek zemřel, připadl hrad jeho zeti Janu Talafúsovi, "pánu z Hukvald". Ten tu sídlil s přestávkou svého známého dobrodružství na Slovensku až do roku 1465, kdy byl hrad vykoupen králem Jiřím z Poděbrad.

1466. Vykoupený hrad vrátil král Jiří biskupu. Na jaře loňského roku se rozhodl král Jiří opět vrátit vykoupený hrad ovšem po zaplacení 7000 zlatých původnímu držiteli, olomouckému biskupu,. Tím byl od roku 1458 Protás z Černé Hory zvaný též Tas. Protože se na takovou sumu musel složit se svými třemi bratry Jindřichem Jičínským a Benešem a Dobešem Černohorskými z Boskovic, byl jen čtvrtinovým vlastníkem Hukvald.

Hrad v bojích mezi kališníky a katolíky pobořili. Do roku 1476 spravoval hrad a panství Jindřich, pak Tas. Ten byl v té době přívržencem kalicha a Jiří s ním počítal pro svou podporu. Jakmile ale biskup hrad získal, postavil se pod vlivem papežského legáta na stranu katolickou a Hukvaldy se tak dostaly do ohrožení ze strany Ctibora Tovačovského z Cimburka, pána na sousedním Starém Jičíně, protože ten - věhlasný kališník - zastupoval zájmy krále, přestože byl s boskovickými bratry spřízněn. Své přestoupení ke katolictví vysvětloval biskup Tas ztrátou skoro celého majetku, kterou mu způsobili katoličtí páni, což teď mělo - bude-li na jejich straně - přestat. Zatímco dosud byl hrad napadán katolíky, nyní se stal terčem kališníků - ještě téhož roku jej oblehlo královské vojsko.

1469. Biskup Tas přestavil Hukvaldy na své sídlo. Jistotu v držení hradu získal biskup až teprve po zvolení krále Matyáše Korvína panskou jednotou, což se stalo hlavně jeho přičiněním v tomto roce v Olomouci. Na hradě započaly rozsáhlé přestavby a opravy, protože byl po posledních bojích ve velmi žalostném stavu, opevnění pobořeno a vůbec byl hrad dosti staromódní. Starý palác na východě i mladší západní byly proto zvýšeny o další patro a do východního přestěhována kaple, jejíž presbytář je zcela patrný dodnes. Protože už byla nová patra dostatečně vysoko nad okolním terénem, mohla mít velká okna i na vnější straně, čehož tu bylo nadmíru využito zřízením dvou prosluněných balkónů na jihu a západě. Nejzachovalejší je však z této přestavby mohutná budova, vestavěná do prostoru mezi starou okružní zeď vnitřního hradu a parkán. Traduje se, že tu bývala kuchyň a ve třech patrech místnosti služebnictva a správy hospodářského zázemí hradu. Obě stavby - starý palác a nová přístavba - byly spojeny točitým schodištěm v koutě nádvoří. Biskup Tas zřejmě uvažoval, že by mohly být Hukvaldy jeho sídelním zámkem, proto věnoval tolik peněz a času na výstavbu obytných místností a bylo pamatováno i na vodu. Před západním křídlem byla vyhloubena a pečlivě vyzděna ještě jedna cisterna, zachovaná dosud.

1482. Dobeš z Boskovic nechal rozšířit opevnění. Toho roku 25. srpna zemřel ve Vyškově na mor biskup Tas z Černé Hory. Hukvaldy připadly jeho dvěma bratřím, kteří je měli v zástavě, a ne biskupství, poněvadž je biskup dosud nestačil vyplatit. Majitelem se však uvádí jen Dobeš. Ten byl věhlasným válečníkem a věděl dobře, že pohodlný zámek bude třeba ještě dostatečně opevnit, zvláště když se i se svým bratrem rozešel v nepřátelství s králem Matyášem a přidal se v roce 1485 na stranu jeho rakouského soka, císaře Bedřicha III., z čehož hrozila válka. Především musela být zabezpečena západní část hradního kopce, kde dosud byly jen asi dřevěné palisády, a vystaveno kamenné předsunuté opevnění s ochozem, aby prostor celého vrchu byl pod dohledem hradní posádky a nemohl se jej zmocnit - jako opory pro svá děla - nepřítel a odstřelovat odtud vlastní hrad. Protože se hovoří v letech 1486 až 1488 o vynaložení mnoha peněz na opravu zámku, snad tehdy byla tato pevnost-kulatina vystavěna.

1495. Vojenská moc byla přenesena z Ostravy na hrad Hukvaldy, které po vybudování opevnění byly jedinou pevností v kraji. - Také byl urovnán spor mezi Hedvikou, vdovou po Dobeši, a jejím švakrem Benešem, a to tak, že dostala od něj 500 kop grošů a jemu připadl zlatý řetěz.

1497. Páni z Boskovic na Hukvaldech jen dočasně. Toho roku učinil Beneš Černohorský z Boskovic dohodu s novým biskupem Stanislavem Thurzem, podle níž zůstal sice hrad v Benešově držení, ale biskup jej mohl kdykoliv za 6000 zlatých vyplatit. Beneš proto neměl zájem na nových úpravách a jen zde v klidu přebýval až do své smrti v roce 1507.

1511. Hukvaldy byly konečně vyplaceny biskupem Thurzem a od toho času se staly s výjimkou pár let po roce 1617 až do poloviny 20. století majetkem olomouckého biskupství a od roku 1777 arcibiskupství. Biskup si na výplatu vypůjčil peníze od svého bratra Jiřího z Bethlemfalvy, bána kremnického, a jeho ženy Anny.

Vybudováno rozsáhlé opevnění. Protože neustále hrozila válka s Turky, zvláště po roce 1526, kdy zvítězili v bitvě u Moháče a zaútočili napřesrok na samotnou Vídeň, stala se dostavba opevnění, kterou již nestačil před léty dokončit Dobeš z Boskovic a neudělal tak ani jeho bratr Beneš, nanejvýš potřebná. Do této doby je pokládána stavba obou bran před vnitřním hradem a jejich opevnění. Stavbou Tasovy obytné věže byl zcela vyřazen z provozu starý úzký parkán. Ten byl rozšířen o prostranný dvůr, jež byl zpevněn půlkruhovou baštou na jižním svahu. Nad bránou byla dostavěna věž a strážnice nalevo od průjezdu. Podobně byla zabezpečena první (dnes čtvrtá) brána. Tato byla také zvýšena o patro, opatřena strážnicí a baštou nalevo od ní, sloužící ke kontrole přístupové cesty. Asi nedlouho potom byl změněn přístup do hradu. V jižním svahu byla zřízena pohodlná cesta, po níž bylo možné jet i v kočáře a jíž se užívá dodnes. Ta objížděla předsunutou pevnost a pod její kontrolou a pod dohledem posádky mezi ní a novým opevněním směřovala přímočaře až do brány. Dosavadní příjezd od východu a severu byl přerušen novým opevněním. - Úpravy na hradě byly dokončeny asi kolem roku 1537, jak je vytesáno v nadpraží portálu, který je dnes zazděn v domku pod hradem.

1522. Smlouva o znovuzískání Místecka k Hukvaldům. Již více jak sto let - od roku 1402 - patřilo místecko-frýdlantské manství těšínským knížatům. Biskupové neměli síly o něj usilovat a zdálo se, že nadobro zůstane při zemi slezské. Biskup Stanislav Thurzo ale učinil 5. října smlouvu s těšínským knížetem Kazimírem, že po dokončení tří životů, tedy po třech generacích, přijme kníže Místecko od biskupa v léno. Místecko-frýdlantské manství tak bude možné po tomto čase vykoupit olomouckým biskupem zpět.

1555. V hradním dvoře vystavili zámek. Novým biskupem se stal po Stanislavu Thurzovi Marek Khuen. Vyplatil ze zástavy hrad Hukvaldy i Moravskou Ostravu od Jeronýma Syrakovského z Pěrkova, jehož učinil správcem, a započal se stavbou rozsáhlého paláce ve vnitřním nádvoří. Nechal vykopat sklepy a vystavět prostorný a prosluněný zámek s velkými moderními okny a dřevěnými pavlačemi. I ostatní budovy zámku byly opatřeny novými okny a východní a západní část spojena krytou chodbou. Dvorek se starou cisternou posloužil jako schodiště a ke studni se vcházelo zvláštními dveřmi po schodech. Nová budova stála zčásti na staré okružní zdi hradu. Ta začala pod tíhou mohutných zdí ujíždět, takže ji bylo nutno záhy podepřít, jak svědčí pokyn biskupa z roku 1559, aby byl neprodleně opraven roh zámku, který se utrhl. Stavitelem byl zřejmě sem zatoulaný vlašský mistr, snad Gabriel Vlach z Příbora, který měl ještě po letech s biskupstvím nevyřízené účty.

Lom na pískovec na Kazničově. Všechny kamenné části nového zámku - obruby, ostění dveří, oken, schody, krakorce držící dřevěné ochozy i madlo schodiště - byly tesány z kazničovského pískovce, velmi dobrého a dobře opracovatelného. Není divu, že na Kazničově sloužily až do 19. století tři lomy jako zdroj materiálu pro četné stavby v okolí - kostely na Hukvaldech, v Rychalticích, Příboře, Místku a že zde stávaly za tím účelem kůlny, polní výheň a brusírna. Vyráběly se tu kvádry, schody, koryta, kříže, ploty a jiné.

Na Hukvaldech zřídili kněžskou věznici. S vystavěním nového paláce se uvolnilo více místností pro kněžské vězení v dosavadním západním křídle vnitřního hradu u staré okrouhlé veže. Zde byly proslulé aresty pro provinilé kněze - vězení Barborka, U zámečníka a ještě dvě další místnosti zřejmě v patře. Hrad se k tomu výborně hodil pro svou odlehlost, nepřístupnost a pevnost. První vězeň je zde vzpomínán sice až v roce 1559, ale s tím, že má být zavřen tam, kde kdysi bývali kněží zavíráni - vězení tu tedy bývalo předtím, snad už za biskupa Stanislava Thurza - a přetrvalo dvě století. Správa vězení byla svěřena zámeckému kaplanovi, který na hradě bydlel, stravoval se zde a byl placen z biskupských důchodů. V roce 1585 se připomíná kaplan Ondřej, který měl navíc povinnost spravovat rychaltickou faru. Tehdy, v první třetině 16. století, se po stoletém úpadku v důsledku husitských válek a jejich následků začíná vzpamatovávat olomoucké biskupství svým tažením proti nekatolíkům. Již v roce 1498 - více jak půl století před tridentským konciliem, který vytáhl do otevřeného boje s reformací - svolal biskup Stanislav Thurzo do Vyškova synodu, kde vyhlásil usnesení proti Českým bratřím, valdenským a později též proti postupujícímu luteránství.

Kteří vězňové a za co byli vězněni. Vězením byli trestáni v největší míře ti kněží, kteří se odkláněli jakýmkoliv způsobem od učení svaté církve římské, nezachovávali přikázaná nařízení a žili v hříchu. Biskup Marek Khuen poručil uvěznit na Hukvaldech v roce 1559 kněze Prokopa, faráře z Březové u Vítkova, tak, aby mu dali jen skromně jídla. Měl pykat za to, že jevil "přílišnou všetečnost" v církevních dogmatech a "se s tú Kačí, kuchařkú svú nenáležitě nad svú přísahu a povinnosti se zapomenúc činil". Téhož roku dostal příkaz hradní hejtman Jaroš Syrakovský z Pěrkova, aby vyšetřil ženatého kněze ve Frenštátě a aby ho odstranil. Na jeho místo měl být dosazen už potrestaný Prokop. Fulnecký probošt Jiří Šimbergr - nemrava a svárlivec - dal bez vědomí biskupa uvěznit na zámku bratra Adama, člena konventu sv. Augustina ve Fulneku. Až po čtyřech letech, když přišla císařská komise vizitovat klášter, byl 30. ledna poslán do hukvaldského vězení sám probošt. Měl dostávat jen mírnou stravu, "aby ta bujnost z něho vypláchnouti mohla". Příčinou jeho trestu byly důchody klášterní, které se poděly kdoví kam. Jiří Šimbergr byl propuštěn po pěti měsících 24. května téhož roku pod slibem, že opustí diecézi. V roce 1565 byl na biskupův rozkaz zavřen na Hukvaldech ostravský farář Mikuláš Peterka.

O dalších vězních jsou zachovány tyto zprávy: v roce 1564 má vzít zámecký hejtman do vězení nekatolického kněze Jiřího Vratského ze Staré Bělé, v roce 1570 má vsadit do vězení ostravského faráře Jana Chocholeckého, který odpadl od víry. Slíbil, že učiní pokání a vše odvolá, ale sotva opustil vězení, utekl k protestantskému pánu Hynkovi Bruntálskému z Vrbna, který jej ochránil. O dva roky později žádal o rehabilitaci zde zřejmě neprávem vězněný kanovník Ambrosius Sinck, o rok později (1573) byl do vězení zavřen kněz Beneš Turek, protože se dotkl na poctivosti urozeného vladyky Matyáše Žalkovského ze Žalkova a byl "českého náboženství". - Vedle známého případu traviče Filopona, o němž bude psáno k roku 1585, v tomto století hrozeno v roce 1590 "kamrlíkem" na Hukvaldech faráři frenštátskému a jeho matce, jehož rozkázáno uvěznit i kdyby se vzpouzel. Poslední církevní vězni jsou vzpomínáni ještě v 18. století; 20. září 1722 byl k pobytu na Hukvaldech odsouzen farář ze Slavkova na Opavsku Řehoř Josef Zemety a v polovině století kněz Reš z Novoměstska za to, že byl příliš mírný k nekatolíkům. Vězení bylo v roce 1760 přestěhováno na Mírov.

Kněžské a poddanské vězení. O tom, jak to ve vězení na zámku vypadalo, vypovídá případ Eliáše z 3. prosince 1594, kdy biskup Stanislav Pavlovský nařizoval, aby byl přestěhován do světničky nahoře v horním zámku a aby mu tam dvakrát denně bylo topeno. Jídlo měl dostávat jako zástavní pán a bratr biskupův Valentin a jeho žena a k tomu i víno. Eliáš byl zřejmě vězněn jen pro menší provinění. Jaký to rozdíl od vězňů, kteří nebyli kněžími! Pro poddané byla vězením strážnice, později kobky před třetí bránou, kde byla budova vojenského velitelství, a dva vlhké sklepy v kulatině, které se zachovaly dodnes a kde se ještě v 60. letech 20. století nacházely okovy s řetězy k připoutání za nohy a ruce ke zdi.

1560. Cisterna v nádvoří. Toho roku začátkem máje poslal biskup Marek Khuen na Hukvaldy dva tovaryše, kteří měli ohlédnout skálu, zda by bylo možné vykopat studnu. Dosud byla pitná voda na hrad donášena ze studánky pod kopcem a užitkovou brali z cisterny v nádvoří, kam stékala v okapech ze střech budov. Studnaři Ambrož Šmechcz z Vratislavi a Jiřík Plýr z Gúr už kopali studnu na Starém Jičíně a v Pavlovicích. Za práci chtěli více, než jim mohl správce Jaroš Syrakovský z Pěrkova dát. Nakonec se však přece jen na nějaké odměně za kopání dohodli, protože studna je dodnes v nádvoří vpravo od vchodu, vyzděná z kvádrů do hloubky nyní asi jen tří metrů.

1566. Počátek zámecké obory. Toho roku dostal biskup Vilém Prusínovský z Víckova od císaře Maxmiliána na hukvaldské panství darem 20 daňků, pro které byl ohražen kus lesa. Tak vznikla hukvaldská obora. Byla na pozemcích Horního Sklenova u Drážek při cestě k Hájovu ku sv. Františku, vpravo od příborské šibenice, kde město popravovalo provinilce. Obora byla dobudována v roce 1568 a bydlel v ní hlídač zvěře. Tady byla více jak 160 let, pak ji přestěhovali do lesa pod hradem. - Biskup sháněl do ní zvěř odevšad, dokonce až z Pardubic.

1567. Pivovar pod hradem. Toho roku byl biskupem Vilémem Prusínovským založen pod hradem malý pivovar na 25 sudů, palárna neboli lihovar, panská kovárna, bednárna a výsek masa - panský řezník. Příštího roku přijel se biskup na nové stavby podívat a zdržel se zde pár dnů.

1573. Prodej Frýdecka zhatil plány biskupům. Se souhlasem těšínského knížete Václava bylo frýdecké panství prodáno za 36 tisíc zlatých hejtmanu svídnického a javorského knížectví Matyáši a jeho bratru, vratislavskému zemskému hejtmanu Jiřímu z Lohova. Prodej se však udál proti vůli olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského, jehož předchůdce Vilém Prusinovský se už v letech 1567 a 1576 pokoušel koupit nejen manství místecké, ale i celé Frýdecko.

1576. Hrad se připravuje na obléhání. Protože neustále hrozilo nebezpečí vpádu Turků do našeho kraje z Uher, nařídil olomoucký biskup Jan Mezon z Telče obstarat hrad vodou a obránci. Do obou nádrží na zámku se měla navézt voda a poddaní z měst i dědin "s ručnicemi, oštípem a mečem" přijít hrad bránit. Do spíže se měly navézt různé kaše, hrách, slanina, sůl, mouka, uzené maso, chléb, oves, rež, jež měly být uzavřeny v truhlách. Za tím účelem se nařizovalo taky opravit a zprovoznit větrný mlýn, jak tomu bylo za starých časů, a po ruce aby byla vždy valašská brynza. Hrad měl být vyzbrojen švihovnicemi, hákovnicemi, prachem, kulemi z olova, kamením a dostatečnou zbrojí. Byla zpřísněna morálka, trestána nedbalá stráž, zakázáno čepování vína na hradě a jiné neřesti. Obavy byly plané, neboť k Hukvaldům žádné nepřátelské vojsko nedorazilo.

1580. Nová studna při hradě. Toho roku se započalo se stavbou velkého opevnění kopáním další studny. O vodu byla stále nouze, protože dosavadní, před dvaceti lety vykopaná studna na nádvoří nestačila a přes hloubení se v ní voda asi nezdržovala. Tentokrát byli povoláni k této práci dva zedníci z Itálie a na svážení kamení nahnáni poddaní v rámci robotních povinností. Kopání trvalo pouhý rok, ale stálo prý celý roční výnos panství - 300 zlatých. Je to ta studna, nad níž je dodnes bednění a střecha na posledním prostranství hradu u dělových bašt. Byla tedy vykopána mimo hrad a s ním spojena provizorním, zřejmě jen dřevěným opevněním, do něhož se z bezpečnostních důvodů vcházelo nevelkým portálem po schůdcích z právě přistavěné budovy za branou před vstupem do vnitřního nádvoří. - Ještě po deseti letech nebyl problém s vodou dostatečně vyřešen, protože k ohledání studny a jejího zajištění byli v roce 1589 pozváni Stanislavem Pavlovským kutnohorští havíři.

Na sklárnu upomíná název obce Sklenova. V okolí byly odedávna sklárny; biskup Stanislav Pavlovský je dal pod ochranu purkrabího a napomenul jej, aby se skláři dobře zacházel, aby neodešli i s tajemstvím výroby.

1581. Frýdecko připadlo biskupu. Olomouckému biskupu Stanislavu Pavlovskému se podařilo kupní smlouvou ze 17. listopadu přimět Jiřího z Lohova k prodeji frýdeckého panství jemu. Usiloval o to již dříve, protože se obával, aby k Frýdku před 180 lety připojené manství místecké nepřipadlo nakonec trvale k těšínskému knížectví. Biskup byl podle záručního listu povinen se s frýdeckým panstvím počítat do Slezska. Biskup Stanislav Pavlovský z Pavlovic hned po uzavření smlouvy svěřil vedení frýdeckého i hukvaldského panství svému bratru Valentinu Pavlovskému. Poddaní tím přišli do nebývalé poroby pro ukládání těžkých robot na biskupovy výdaje na diplomacii a reprezentaci a na výstavbu zámku v Kroměříži.

1584. Biskup donucen Frýdecko odprodat. Toho roku byl donucen biskup Pavlovský pro odpor proti němu prodat frýdecké panství. Koupil jej za 28 tisíc zlatých pan Bartoloměj Bruntálský z Vrbna ze starožitné slezské rodiny. Manství místecké připojil biskup Pavlovský nastálo k biskupství olomouckému pod správou hukvaldskou. Kup to byl nanejvýš dobrý, poněvadž manství místecko-frýdlantské tak dostal za pouhých 8 tisíc zlatých.

Nové, neobyčejně rozsáhlé opevnění, s jehož stavbou se začalo v roce 1560, spojilo masívními kamennými zdmi s půlkruhovými baštami hrad s předsunutým opevněním na západě. Zřejmě nahradilo jen dosavadní dřevěné ploty se sruby. Byla zbourána kamenná hranolová věž nalevo od kulatiny a na jejím místě byla zbudována nová, dnes druhá hradní brána s mohutnou třičtvrtěválcovou baštou. Bašty byly stejně vysoké jako hradební zdi. Na severní straně stály tři, na jižní dvě se střílnami ve dvou řadách nad sebou a u země dovnitř se rozšiřujícími otvory pro děla. Na stavbě byli povinni pracovat frenštátští a příborští měšťané, kteří měli též za povinnost dodat mesla - dřevěné tyče - patrně k ohrazení obory. V říjnu roku 1560 byly některé části opevnění již dohotoveny, neboť biskup nařídil svému bratru Valentinu opatřit dubové dříví na pavlače, tedy ochozy, které kryly vojáky a jejich zbraně (zejména střelný prach) na novém opevnění před deštěm.

V předsunutém opevnění se též stavělo - bylo zvýšeno o ochoz, který vystupoval ven a uvnitř byl držen řadou nepravidelně rozložených krakorců. Na nárožích směrem k západu, odkud vedla příchozí cesta, byla vyzdvižena krytá strážní budka, aby ji hlídala. Ochoz byl celý bedněný a osvětlovala jej okna, opatřená okenicemi. Nad druhou branou (dnes čtvrtou) bylo vystavěno nové stavení, po němž zbyla vpravo od brány jen dvě obdélná okna. Od příštího roku se již na hradě nestavělo a řemeslníky a peníze soustředili na stavbu biskupského zámku v Kelči.

1585. Travič biskupů nejznámějším hukvaldským vězněm. Toho roku dal zatknout biskupský tajemník Jan Jeger na pánův rozkaz kanovníka a olomouckého děkana Jana Filopona Dambrovského z Dambrovky a svěřit jej do péče bratra Valentina. Ten pak dostal 16. prosince nařízení, aby Filopona "tajně ostříhal a nikoho k němu nepouštěl". Vězněný děkan byl podezřelý, že otrávil několik biskupů. Skutečně tři po sobě úřadující olomoučtí biskupové - Jan XIV. Grodecký, Tomáš Albín z Helfenburku a Jan XV. Menzon z Telče - zemřeli velmi brzy a za záhadných okolností. Hned na Tři krále příštího roku přijela na Hukvaldy na pár dní vyšetřovací komise a v dubnu napsal biskup svému bratru Valentinu Pavlovskému, aby dal přestěhovat uvězněného Filopona jin-de, "kdež by pouch a záduch takový nebyl, buď do tej světničky dobře prve opatříc, někdežť by se nejpříležitěji a bezpečněji vidělo dáti, vězení vykouřiti a prádlo oprati" a vězně občas vyvést na čerstvý vzduch. Domnělý travič byl zde uvězněn ještě pár měsíců v roce 1587, po polovině března byl převezen jinam a sťat. - Téhož roku řádil na Moravě mor, takže před ním sem na Hukvaldy utekl i biskup Stanislav Pavlovský a nějaký čas tu pobýval.

1588. Tlupy Tatarů a Kozáků vpadly toho roku na hukvaldské panství. Biskup najal proti nim 100 hajduků.

1590. Biskup nařizuje lidu přejít ke katolictví. V květnu toho roku nařídil biskup Stanislav Pavlovský prostřednictvím hejtmana Valentina všem poddaným na biskupském panství, jmenovitě v městech Ostravě, Příboře, Brušperku a Místku, přijímat jen pod jednou. To nepomohlo a navíc se proti tomu zvedl odpor. Proto v srpnu téhož roku dal biskup předvolat na Hukvaldy 90 zástupců všech obcí, kde jim byla důrazně jeho vůle nařízena. Z toho povstala nevole, hlavně v Brušperku, protože zde obyvatelstvo tíhlo vesměs k protestantství. Proto byla brušperským odňata všechna privilegia a museli robotovat na panských polích jako sedláci na dědinách až do roku 1618.

1592. Studna má být chráněná zdí. Na jaře toho roku předložil stavitel Bernard z Ostravy biskupu do Kroměříže plán na zhotovení kamenného opevnění nové studny, dosud chráněné jen palisádou. Bylo nebezpečí, že by v případě obléhání odříznutím nedostatečně chráněné studny hrad dlouho nevydržel. Biskup proto ihned nařídil správci hradu Valentinu, aby neodkladně opatřil kámen a nechal kopat základy.

1597. Správce Valentin Pavlovský vedl spor s kaplanem. Rychaltičtí kaplani vycházeli po staletí na hrad sloužit bohoslužby. V ty dny byli taky na hradě stravováni a to ne stravou ledajakou, ale "z prvního stolu hradního". Kaplan Ondřej zde kolem roku 1585 i přespával. Jeho nástupce Matěj Viktorin žaloval v listopadu roku 1597 biskupu, že správce Valentin mu již po dvě léta nezaplatil za mše, které na hradě odbýval, a dokonce mu v konání bohoslužby překážela Valentinova choť, která mu odebrala klíče od kaple. Za to se dostalo Valentinu od bratra za slib nápravy pokárání.

1598. Správce Valentin uprchl a poddaní rebelovali. Od počátku roku 1593 zastavil biskup Stanislav Pavlovský hrad Hukvaldy za 3500 zlatých a naturalie dosavadnímu správci a dříve úředníku, bratru Valentinu. Biskup 2. června zemřel a správci a nynějšímu zástavnímu pánu - pozbylého bratrovy ochrany - dokázány hrubé nedostatky v hospodaření. Toho využili poddaní a odmítali od června robotovat. Biskupovi administrátoři je nedokázali k tomu přinutit. Valentin před trestem za neblahé hospodaření se svěřeným majetkem uprchl v červenci na své statky do Slezska, nezaplativ biskupství nic. Po sklizni byli nejvzpurnější poddaní uvězněni na Hukvaldech a k nim nikdo, krom holomka, jenž rozdával jídlo, nebyl vpuštěn. Příštího roku si stěžovali až u císaře. Administrátoři nakonec nařídili správci panství, aby sedlákům za práci raději zaplatil, jen aby byla sklizeň pod střechou.

1599. Biskupem cizácký kardinál. S novým biskupem přišlo nové období válek, bídy a pustošení. František Ditrichštejn pocházel sice z jižní Moravy, ale byl vychován na španělském dvoře k nenávisti vůči nekatolíkům. Neuměl ani slovo česky a s drsným krajem pod horami se nikdy nezžil. Byl kardinálem s diplomatickými povinnostmi ve službách Habsburků a biskupství bylo pro něj i jeho nástupce převážně už jen zdrojem příjmů.

1602. Domácí vojáci horší jak nepřítel. Toho roku se na hukvaldském panství utábořilo stavovské vojsko, které tu očekávalo útok Bočkajovců z Uher. Devět týdnů dělalo hrozné škody, plenilo, loupilo, vraždilo tak, že by si i nejzuřivější nepřítel nepočínal hůře.

1605. Kraj v nebezpečí od vlastních ochránců. Toho roku byla svolána zemská hotovost proti uherským povstalcům. Panství bylo vyzváno k dodání 100 mužů. Na pomoc bylo povoláno i české stavovské vojsko, jež si tu před třemi lety tak hrozně počínalo, a vojsko slezských stavů, které vedl těšínský kníže Adam Václav. Zdivočelí vojáci tu pobývali celý rok, dědiny vyjedli a lidi týrali, avšak k boji nakonec stejně nedošlo, protože hrad nikdo - kromě jich samotných - vážně neohrožoval.

1617. Hukvaldy zastaveny městu Příboru. Toho roku pronajal olomoucký biskup kardinál František z Ditrichštejna hrad Hukvaldy městu Příboru za 6000 moravských zlatých ročně, aby se nemusel o ně, ale i o své jiné statky zajímat a mohl se věnovat politice. Natrvalo se odstěhoval již před pěti lety do Mikulova, aby byl blízko Vídni.

1619. Hradu se zmocnili protestanté. Vloni povstali čeští a moravští stavové proti císaři i biskupu-kardinálu. Nově zvolený hejtman Ladislav Velen ze Žerotína byl nesmiřitelný odpůrce biskupa Ditrichštejna. V létě dal obsadit hukvaldské panství stavovským vojskem a hrad věrnou posádkou. Nikdo se tomu neprotivil, přestože páni hradu, příborští měšťané, byli vesměs katolíky a nemálo trpěli, protože je pan ze Žerotína na hradě věznil a jinak trápil a pouštět dával jen za vysoké výkupné. Neměli žádných prostředků jak vojáky vypudit a ani o to zpočátku neusilovali a docela ochotně 11. září slíbili věrnost hradnímu správci Alexandru z Radějova.

1620. Příborští opanovali hrad. V únoru a pak ještě v červnu se prohnali krajem obávaní kořistní "lisovčíci", polští kozáci proslulí krutostí, chtivostí po majetku a rabováním statků, jedno či domácích nebo nepřátelských. Jejich nájezdy bylo nekatolické stavovské vojsko značně otřeseno. Příborští proto, že blízký těšínský kníže Bedřich Vilém byl rázným katolíkem a měli v něm podporu, proměnili počáteční loajalitu v tuhý odpor - přepadli v noci hrad a stavovskou posádku vyhnali. Jak se to událo, že se vojáci na hradě ani nebránili, neví se dodnes, jen to je jisté, že 17. července 1620 poddaní hukvaldského panství znovu přísahali věrnost, leč tentokrát kardinálu Ditrichštejnovi. Hukvaldským úředníkem se stal Jiří Harasovský z Harasova a po bitvě na Bílé hoře u Prahy 8. listopadu jmenoval císař Ferdinand kardinála a biskupa olomouckého Františka z Ditrichštejna moravským místodržícím čili po císaři nejvyšším pánem celé země. Tak se stalo, že poddaní hukvaldského panství byli v začátcích nastalé války pod jeho ochranou ušetřeni válečných útrap, které jinde sužovaly císařské pluky.

1621. Dobýt hrad si povstalci netroufli. V létě a na podzim toho roku vtrhla na Moravu spojená vojska Jana Jiřího Krnovského, nesmiřitelného odpůrce císaře, a Gabriela Bethlena, uherského povstalce. Také Valaši se vzbouřili do otevřené vzpoury a za pomoci Bethlenových vojáků a pod vedením moravského pána Adama z Víckova ovládli v říjnu hukvaldské panství, vydrancovali Kopřivnici, vypálili Příbor a v úterý 2. listopadu se pokoušeli i o hrad. Nebyli schopni jej zdolat, protože byl nedobytnou pevností, ale sevřeli přístup k němu a alespoň biskupu vyplenili oboru a pobili v ní 15 jelenů. Lup z dědin a dvorů putoval do Uher k vydržování Bethlenovy sedmihradské armády. V zimě za noční temnoty náhle protestanti ustoupili císařskému katolickému vojsku, které panství i severovýchodní Moravu ovládalo celý příští rok.

1623. Na hradě scházela děla. V lednu toho roku se o Hukvaldy opět pokoušeli vzbouření Valaši a na podzim se tudy k Novému Jičínu probíjela nepřátelská vojska uherského magnáta Gabriela Bethlena. Nejhůř však bylo kolem Vánoc. Po dědinách se uhostily oddíly polských kozáků a počínaly si tak surově, že lidé před nimi utíkali do lesů, aby zachránili holý život. Hrad nebyl pro svou neobyčejně příznivou polohu vážně ohrožen. Kopec byl oddělen širokými údolími mimo dostřel palných zbraní. Na hradě nebylo přitom žádné větší střelby - proto na žádost hukvaldského správce nařídil biskup kroměřížskému hejtmanu poslat dvě či tři menší děla ze zámecké nebo městské zbrojnice.

1626. Dánská vojska opanovala kraj. Toho roku se koncem léta přiblížila od Bohumína protestantská vojska Mansfeldova, ustupující před Valdštejnem, který je v dubnu porazil u Dessavy, a s nimi dánští žoldáci. Dobyli Opavu a Těšín, Moravskou Ostravu, v srpnu vypálili Příbor a Brušperk a vyrabovali frýdecký zámek. K nim se přidávali poddaní na dědinách, protože viděli v protestantském vojsku spásu a uvěřili slibu ukončení války a návratu poměrů před válkou i k protestantské víře. Jiní utekli pod ochranu hradu.

Měšťané utekli na hrad. Příborští na nic nečekali a se svým rychtářem opustili domy, statečky, živnosti a všechno a jen se ženami a dětmi a se zbraněmi utekli na hrad, aby jej i sebe ubránili. Pomáhali při obraně a zásobování hradu. Nepřítel před ním nic nepořídil, vtrhl do vyprázdněného a neopevněného Příbora a úplně jej vydrancoval. Frýdečtí katolíci a Valaši na Hukvaldsku prý ale 300 nepřátel v horách pobili a vzali jim nemalou kořist.

Hrad byl od okolí odříznut dánskými vojáky téměř celý rok a hukvaldskému úředníku Janu Kryštofu Orlíku z Lažiska nezbývalo, než si stěžovat u biskupa, že nemá ani potravin, ani dost munice na obranu. Protože tak dlouhé odloučení od okolí žádný hrad nevydržel, dostalo se Hukvaldům pověsti zázračné pevnosti. Mansfeldská vojska obsadila celé území, Starý Jičín, Nový Jičín, Příbor i Místek a kde se neusadila, vydrancovala vesnice, vybila chudáky, kteří nestačili utéct do lesů nebo se nešťastně navrátili, a vypálila jejich chalupy. Nakonec však přece jen musela odtáhnout do Uher.

Kardinál Ditrichštejn se pomstil Valachům za jejich nevěru a donutil je 28. října léta 1627 přísahat poslušnost. Hlavní vůdci byli veřejně popraveni ve Valašském Meziříčí a teprve pak dostalo všech 16 zúčastněných obcí milost. - Hukvaldsko bylo více ušetřeno (až do roku 1643) bezuzdnému řádění cizích soldatesek, než tomu bylo jinde. Po válce bylo v roce 1667 z 1534 selských usedlostí pustých jen 87, zatímco jinde byly zničeny celé vesnice a pobita polovina i více jejich obyvatel.

1632. Hrad byl opět připravován na obléhání, protože se nazdálo, že se o něj budou pokoušet švédská vojska. Biskup František z Ditrichštejna povolil hradnímu hejtmanu povolat k obraně hukvaldské pevnosti každého desátého muže z panství, avšak tito vybraní měli bydlet doma a teprve na znamení výstřelu z děla se dostavit na hrad. Ten by nemusel mít více než 50 takovýchto obránců. Z obléhání ale nakonec naštěstí sešlo.

1637. Biskupem mladý válečník. Vloni ustavený biskup Arnošt Platejs z Platenštejna zemřel a na jeho místo nastoupil teprve jedenadvacetiletý kníže Leopold Vilém, nejmladší syn našeho císaře Ferdinanda II. Byl však válečník a záhy odtáhnul zastavit postup švédské armády; biskupství spravovali od toho času administrátoři.

1639. Na hrad sváželi cennosti z okolí. Toho roku nastalo pro Hukvaldy vážné nebezpečí. Švédové vpadli do Čech a k obraně se připravovali i na Moravě. Olomoucký biskup Leopold Vilém vydal 3. června příkaz ke svážení potravin a vojenské munice. Hned na to vezli sem ukrýt olomoucký kostelní poklad, stavovské a lenní knihy. Tak nařídil svému zástupci, regentu Šimonu Bedřichovi z Bergu, náležitě poklad ukrýt a najmout na jeho ochranu 300 mušketýrů. Také pán sousedního Frýdecka hrabě Jiří z Oppersdorfu nechal převést všechnu movitost ze zámku ve Frýdku a jiné cennosti na Hukvaldy a podobně si vedli biskupští manové i jiní drobní šlechtici v okolí, kupříkladu frýdecký úředník Tomáš z Lindenberka. Na rozkaz biskupův ovšem mohli do hradu jen ti, kteří si přivezli s sebou potraviny.

Na hrad dovezli biskupův poklad. Na Hukvaldech bylo nakonec 92 mušketýrů, kterým velel feldvébl-šikovatel, pak gefrajtři-svobodníci a bubeníci, jimž bylo placeno týdně po 1 moravským zlatým; 51 jich zaopatřovali poddaní, 41 biskup z důchodů. Aby hrad neobsadili zpupní císařští vojáci, byla sem umístěna salva guardia sestavená z katolických Valachů, kterým velel Martin Varkoč z Nopšic. V listopadu na Hukvaldy konečně přijel olomoucký kostelní poklad tažený osmi koňmi v šesti formanských vozech.

Do zámeckého vězení nechal dovést na biskupův rozkaz zámecký úředník neposlušné poddané z Frýdlantu. Odmítali robotovat, a tak museli sedět v arestu, dokud se nepodrobili.

1640. Na hradě a v podhradí. Do jara tohoto roku cizí vojsko na panství nevtrhlo a o hrad se nikdo nepokoušel. Poddaní však dost zakoušeli od uherského císařského vojska, které bylo rozloženo po kraji a v šarvátkách byl nejeden voják i sedlák zamordován. Počet obránců byl proto snížen na 51, posléze dokonce jen na 29 mužů. Ti na jaře toho roku otevřeně rebelovali, takže si na ně musel stěžovat purkrabí Čermák, jakož i na to, že nepoužívají latrín na hradbách a v celém hradě je smrad. Bylo tu tenkrát 6 děl na lafetách opatřených koly, 34 tuplháků, 80 mušket, 17 centnýřů (asi tuna) střelného prachu, 55 centnýřů (přes 3 tuny) olova, 11/4 centnýře kulí pro děla ze železa a olova, tolikéž pro tuplháky, 31/4 centnýře kulí do mušket, 51/2 centnýře luntů. Mouky měli na hradě 453 měřic.

Hrad nebyl napaden ani letos, ani příští rok a kraj znepokojovali nejvíce samotní vojáci, kteří jej měli chránit. Začátkem roku 1641 byl zbojníky přepaden fryčovický fojt, pročež vojáci dostali za povinnost pátrat po nich.

1642. Hrad vyzbrojili pro případ obléhání Švédy. Velkým vítězstvím švédského generála Lenharta Torstensona v bitvě u Svídnice v sobotu 31. května byla opět zalarmována česká země z obávaného vpádu Švédů. Hukvaldský hrad se stal zase středem zájmu širokého okolí pro svou pevnost, příhodnou polohu a opevnění. Velitelem hradu jmenován Valerián Podstatský z Prusínovic a hrad byl opět vyzbrojován jako před třemi léty. Nikomu nebylo povoleno bez souhlasu biskupa v přístupu do něj a přinášení osobních věcí a cenností. Byly staženy všechny zbraně z okolí i vojenská ochrana. Mušketýrů tu bylo 100, 10 lehkých pušek, 1698 kulí, 1500 kg olova a 9000 zlatých pro potřebu posádky.

Hrad obléhán ani dobýván nebyl. Švédové skutečně pod velením Torstensona vtrhli na Moravu. V červnu dobyli Olomouce a Nového Jičína a usadili se též v Moravské Ostravě. Švédští generálové se o Hukvaldy ani nepokoušeli, jen sužovali bezbranné vesnické obyvatelstvo. V pondělí 14. července poslal hukvaldský hejtman 40 Valachů na obranu Ostravy. Velitele Podstatského z Prusínovic, který chtěl za svou službu neúměrnou odměnu, vystřídal hrabě von Herberstein. - Také posádka byla značně zmenšena na pouhých 25 stálých mušketýrů a jen v případě ohrožení byla okolní města povinna do 24 hodin doplnit ji na 105 mužů. Tak tomu bylo po dalších pět let až do konce války třicetileté. - Toho roku zuřil veliký mor v Příboře, Brušperku, Frýdku a okolí.

1643. Vzbouření poddaní zůstali nepotrestáni. Toho roku v květnu bylo na panství povstání poddaných, kteří se srotili na hranici štramberské nad Kopřivnicí s holemi a beze zbraní, prý proto, že trpí nouzí, neboť již nic nemají, neboť jim bylo všechno pobráno nebo museli odevzdat. Navíc jsou sužováni dalekými povozy, bitím od purkrabího Jana Čermáka, vězením od důchodního písaře a vymáháním posledních peněz, takže to srocení museli učinit. Spor mezi vzbouřenými a vrchností nakonec skončil smírem s tím, že po poddaných se nebude ničeho více vyžadovat než jako za starých časů, čehož dosaženo zejména mírným jednáním se sedláky od panského úředníka Martina Varkoče.

Generál Torstenson přitáhl k Brušperku, obsadil všechny pevnosti a dobyté rozbořil. V pátek 17. července vypálili Švédové Příbor a v srpnu se objevili před hradem, který byl uprchlíky z okolí přeplněn. Když byla dobyta Kroměříž, utekli sem všichni biskupští úředníci i s purkrabím a s nimi mnoho šlechtických rodin z okolí, úředníci z Kelče a část olomoucké kapituly, takže na hradě bylo asi 400 osob. Obrana hradu byla svěřena Valeriánu Podstatskému z Prusínovic, který velel 300 mušketýrům uprchlých na hrad z Nového Jičína. - Z území hukvaldského a okolo ležících panství olomoucké kapituly shromáždil nekatolík Kovář čili Schmidt 300 nejvybranější protestantské mládeže a ta přišla ozbrojena nabídnout své služby Švédům.

1645. Hukvaldy moderně opevněny. Švédové, kteří ovládali už třetí rok celou severní Moravu, ohrožovali soustavně ta místa, která ještě nebyla v jejich rukou. Jejich posádka v dobyté Olomouci byla hrozbou pro celý kraj. Jeden z nejbohatších mužů světa a od předloňska velmistr řádu německých rytířů, biskup olomoucký a vratislavský, arcivévoda rakouský Leopold I. Vilém uvolnil přece jen nějakou část ze svých ohromných příjmů a rozhodl se zdokonalit opevnění hradu, neboť dosavadní bylo zastaralé a vývojem dalekonosných palných zbraní už docela na dostřel z východních svahů okolních kopců. Všichni zde se zdržující uprchlíci byli vypovězeni, protože se započínalo s rozsáhlými stavbami; a poněvadž by na jejich organizaci regent Reiter zřejmě sám nestačil, byli mu posláni k ruce dva olomoučtí kanovníci Mercurian a Gobbar. Od těch časů se v písemnostech hrad uvádí jako pevnost.

Dělové opevnění na východě. Toho roku se započalo se stavbou dvou východních dělových bašt - bastionů; z této strany byl hrad nejvíce zranitelný už jenom proto, že zde byla studna. Za základ jižního posloužil vnitřní plášť dosavadní bašty, která nebyla ani snesena, což svědčí jednak o kvapu, jak stavba probíhala, a též o co nejúspornějším řešení. Na západní straně byly vystaveny obdobné dělové bastiony, jenže jejich plné rozvinutí nedovolily podmínky, neboť se nacházejí v prostoru velkého nádvoří. To bylo o ně zkráceno a mezi ně vklíněna třetí hradní brána. Severní bastion jistil vstup do kulatiny, jižní mířil přímo do druhé brány. Z obou pak mohl být ostřelován nepřítel na dlouhé cestě od ní, neboť byl sevřen v tzv. kleštích - na dostřel z obou stran.

Opevněna první brána. Poslední stavbou bylo opevnění vstupu a zřízení dnešní první hradní brány. To už nebylo dělovým bastionem, ale poněkud zastaralou hradbou s ochozem pro mušketýry a strážní věžičkou nad vstupem, odkud se měla lít na nepřítele, jenž se o něj pokoušel, vřící smůla a házet smolné hořící věnce. Jen z jihu mohl být prostor před bránou ostřelován dělem z malého bastionu u základů kulatiny. Tu ostatně nový ohrazený prostor nahrazoval či spíše doplňoval, aby z něj mohla být ovládána ta část, která nebyla pod její ochranou - předbraní, nepříliš prudký svah na severozápadě a hlavně celá fronta starého severního opevnění až nahoru k bastionu na severovýchodě. Zde byl bastion podobný těm na východě zbytečný, neboť není z této strany žádných kopců a kraj se rozlévá do široké ostravské roviny. Jen bašta chránící nyní již druhou bránu přestala mít smysl, protože se octla uvnitř opevnění. Její dělové střílny byly zazděny, zeď spojující ji s kulatinou zvýšena a opatřena nad branou arkýřem s podobným účelem, jako nad branou první. Nad obě brány byly zasazeny dvě kamenné desky s vytesaným znakem stavitele. Protože byly objednány u kroměřížského kameníka Hanze Bluma v roce 1653, chýlily se v tuto dobu stavební práce k závěru.

1663. Lapili tatarské špióny. Toho roku bylo oznámeno, že tatarský chán vyslal na Moravu a Slezsko 40 vyzvědačů, aby vyzkoumali všechna místa vhodná pro vpád do země. Na hukvaldském panství byli lapeni tři z nich. Tataři k nám ale válečně nepřišli.

1673. Poddaní žalovali biskupu na úředníky. Poddaní z panství se srotili ve velkém množství v pátek 8. září a vypravili se pod vedením svých fojtů ze Lhotky, Mniší a Kopřivnice nejdříve do Kelče k tamnějšímu hejtmanu Schönwitzi, jenž byl s nimi zadobře (zejména s kozlovickým valašským vojvodou), neboť pomýšlel na hukvaldské hejtmanství, a s jeho listem - že se jim nic nemůže stát - nesli k biskupskému komorníku Tomáši biskupu psanou stížnost na panské úředníky. Celá záležitost byla vyřízena až za tři roky, ale ne ku prospěchu poddaných. Hejtman Schönwitz (Kelč byla také biskupovým majetkem) byl za trest, že se prý se sedláky spojil a psal jim stížný list, propuštěn ze služeb.

1675. Pasekáře uvěznili na hradě. Toho roku byla na panství rebelie kvůli sporu o tzv. dřevní robotu čili povinnost frenštátských pasekářů kácet pro vrchnost v horách dřevo do železných hamrů. Vzpouzející se pasekáři byli s frenštátskou městskou radou uvězněni na Hukvaldech - tito seděli v horním arestě, oni ve věži - jistěže kulatině. Mušketýři a hajduci za tuto exekuci dostali po 3 a po 6 groších českých. Rozdílně proto, že vězně ve věži bylo třeba navíc přikovat. Dva z nich zemřeli. Příští rok se frenštátští biskupu omluvili a na důkaz uznání své neposlušnosti i zaplatili.

1680. Uherští kuruci dobývali zdi hradu. Toho roku započaly útoky Thökölyho kuruců ze Slovenska k nám na Moravu. Nebezpečí vzbouřenců, kteří loupili města, trvalo už od předloňska. Proto byly hranice obsazeny vojáky a Valachy, které vedl Jiří Škoda. Jelikož ale k Hukvaldům nezamířili, byl branný lid propuštěn a na Radhošti nechána jen hlídka, aby v případě ohrožení zapálila oheň. - Vojsko Emericha Thökölyho sem skutečně vpadlo a počínalo si hrozně. Mnoho lidí vojáci pobili a vzali do zajetí, Frenštát vyhubili a zničili tamní hamry. Hukvaldy dobývali, opevnění poškodili, ale protože je nedobyli, vyplenili podhradí a okolí. Hejtman Karel Bedřich Halama z Jičína hrad ubránil.

V jedné z jižních bašt zřízena kaple. Po této události byla zcela přestavěna kaple ve velkém předhradí, jediná dodnes zachovalá stavba hradu. Ta, která byla vzpomínána v roce 1597, stála asi na jiném místě, protože bašta opevnění musela být ve válkách provozuschopná. Z té doby je také vnitřní zařízení svatostánku se znakem biskupa Karla Lichtenštejna na hlavním oltáři.

1694. Hrad Hukvaldy byl po útoku kuruců poškozen a bylo jej třeba opravit. Nařízení Karla z Lichtenštejna provádět na hradě nejnutnější opravy jistě zatížilo biskupskou pokladnu v Olomouci. Navíc byla rozestavěna piaristická kolej v Příboře, což si jen v začátku vyžádalo 24 tisíce zlatých, a jiné stavby v Olomouci a Kroměříži. Proto museli poddaní nad míru robotovat a platit - peníze bylo třeba na válku (v letech 1689-1692 byla zavedena zvláštní daň na tureckou vojnu), na dvůr a reprezentaci. Na jaře příštího roku postihla navíc celý kraj ničivá povodeň a namísto ozimu a jařin stály na polích štěrk a bahno.

1695. Sedláci povstali proti robotám. Toho roku se pozdvihli poddaní na Hukvaldsku proti neúnosným robotám a proti zvůli biskupských úředníků. Již vícekrát psali své prosby a stížnosti na biskupskou kancelář, ale ani jim nebylo odpovězeno. V neděli 26. června, kdy byly ranní pobožnosti, takže to nebylo podezřelé, sebralo se po předešlých úmluvách asi 1500 nespokojených sedláků ze 30 vsí v okolí a utábořilo (bylo teplo a sucho) na polích za Kopřivnicí. Zde proto, aby v případě, bude-li to třeba, mohli pohodlně prchnout na novojičínské panství. Vzbouřenci odmítli cokoliv robotovat. Seděli na lukách a očekávali až do čtvrtku 30. června vyjednávače, které poslali do Olomouce se stížnostním listem. Toho dne přijel za nimi krajský hejtman František Josef hrabě z Oppersdorfu, aby vyslechl stížnosti přednesené mluvčími srocení. Nejvíce si stěžovali na navyšující se roboty a na hukvaldského hejtmana, purkrabího, polesného a písaře. Hrabě je napomenul, aby odešli domů a nic nepodnikali, dokud nepřijde vyřízení jejich žádosti od biskupa.

Vzbouřenci odmítli jednat na zámku. Biskup Karel z Lichtenštejna byl vzpourou pobouřen a poslal v neděli 3. července na Hukvaldy dva své úředníky, kroměřížského hejtmana Maxe Kyselovského z Kyselova a jeho účetního Jana Ferdinanda Johna, aby sedlákům vše vysvětlili - ne ovšem v polích u Kopřivnice, ale na hukvaldském zámku. Vůbec doporučoval sedláky rozehnat vojskem, ale jiného mínění byl krajský hejtman, který za sedláky u císaře Leopolda orodoval, zejména proto, že v okolí není dostatek vojska, které by si se vzbouřenci poradilo. Na Hukvaldy přišli vyjednávat jen dva z pověřených sedláků, kteří navíc sdělili, že má hejtman Kyselovský přijít do tábora. Ten se nakonec podvolil jejich vůli, přišel a vyzval je k jednání na příborské radnici, leč marně. Dostal jen písemně předané požadavky za každou obec. Přestože se též přikláněl k vojenskému zákroku proti vzpouřeným, nakonec jim musel přednést vůli krajského hejtmana, že jim budou roboty sníženy, což stačilo, že se v pátek 8. července všichni rozešli do svých domovů.

Hejtman poslal na sedláky vojáky. Vše se zdálo urovnáno dokud nepřišli drábi zase hnát robotníky na panské jako zastara, nic nedbaje na slib krajského hejtmana. Ten postoupil celou záležitost do Brna a konečně k císaři, jenž chtěl za každou cenu v zemi klid, protože říši hrozila válka s Turky. Zakázal proti poddaným zakročit mocí, ale též poddaným vytkl jejich chování. Do deseti dnů bylo ale zase celé panství na nohou a v pátek 16. července se opět chtěli vzbouření poddaní shromáždit v polích, ale tentokrát je zaskočil hukvaldský hejtman Maxmilián Harasovský z Harasova, který takový odpor asi předvídal a poslal na ně 90 vojáků z hradní posádky proti příkazu hejtmana i samotného císaře. Část vzbouřenců se podařilo zajmout, část se rozprchla do lesů a ostatní utekli na novojičínské panství, kam moc hukvaldského pána nesahala. Harasovský je nechal pronásledovat až tam a 24 jich dal v okovech přivléct na Hukvaldy do vězení. Jednoho sedláka sám zabil, ještě pár dalších přišlo o život. Po několika dnech je dal všechny odvézt k soudu do Kroměříže.

Roboty byly sedlákům sníženy. Krajský hejtman František Josef hrabě z Oppersdorfu byl rozezlen a Harasovského si pozval k sobě na zámek do Paskova, aby se ze svého činu zodpovídal, ale ten se omluvil a nepřišel. Zatím si předvolal všechny úředníky a řádně jim domluvil, aby s poddanými nadále jednali mírně. Zanedlouho jim bylo úředníky oznámeno i snížení robot. Tak skončila hukvaldská rebelie, největší a nejslavnější na celé Moravě. - V září zemřel starý, už 70letý biskup olomoucký Karel z Lichtenštejna, který znal na své poddané jen nařízení a tresty.

1707. Hejtmana Harasovského zabili. Nenáviděný hejtman Maxmilián Harasovský z Harasova byl příští rok ze své funkce sesazen a o 11 let později, v neděli 30. října 1707 v noci přepaden valašskými zbojníky na svém zámečku v Trnávce, kde byl zmučen, okraden a zámek podpálen, takže brzy na následky bití zemřel. Podobně dopadl jeho bratr Václav v nedalekých Kateřinicích. Pak ještě zbojníci přepadli příborského děkana a tamní piaristé ze strachu před nimi uprchli kvapně s celým majetkem na hukvaldský hrad.

1714. Tabáku se na Hukvaldech nedařilo. Toho času byl učiněn na Hukvaldsku zvláštní pokus pěstovat tabák. Ročně mělo jeho vysazením přijít do biskupské pokladny 1000 zlatých. Ujal se toho biskupský rytec mincí (biskupové razili v Kroměříži vlastní peníze) Jan Kraut, ale po 3 letech pro jen nepatrný výnos ani ne 50 zlatých a starosti s tím bylo od pěstování tabáku upuštěno.

1715. Zbojník Polenda uprchl z hradního vězení. Toho času se hlavně na sousedním frýdeckém panství, ale též na Hukvaldsku, rozmohla rota zbojníků pod vedením Ondřeje, syna fojta z Janovic, řečeného Ondráš. Ten se dal do družiny zbojníka Uhorčíka, ale po jeho odchodu na Slovensko (v roce 1709), kde se tento přidal k Jánošíkovi, založil vlastní družinu. - V zimě toho roku zabil Ondráše jeho druh Juráš a jeho společníci dostali údajně milost. Jeden z nich, Jura Polenda, byl však zatčen v Metylovicích (tam bydlel se svou rodinou), když si jel koupit žito. Uvěznili ho na hukvaldském zámku s tím, že milost mu daná ve Slezsku na Moravě neplatí. Z Hukvald se mu podařilo utéci za pomoci Jana Bajtka z Raškovic, který mu dodal provaz opatřený železným hákem. Jura Polenda po něm přelezl hradní zeď u kaple a utekl. Vězni asi nebyli bůhví jak přísně střeženi, když se mu takový kousek podařil. Dostal se ale nakonec přece jen do léčky pánů. Ti mu vzkázali, aby si přišel pro odměnu na frýdecký zámek. Tam jej polapili a v Těšíně v roce 1716 oběsili.

1719. Zbojnického kapitána popravili. Po 14 let - od roku 1705 až dosud - řádili na panství zbojníci pod vedením svého kapitána Gajduška. Mstili se na pánech za ubité a zbídačené chudáky a byli to oni, kteří před 12 lety přepadli a k smrti zrasovali bývalého hejtmana Harasovského. Sám Gajdušek kdysi dávno jen tak tak utekl z panského dvora na Novojičínsku před výplatou

 Česká republika: 
Podle druhu akce:
Místa konání:
Programová nabídka:
Kontaktní adresa:
Kam na Pardubicku s.r.o.
Zámeček č.p. 38
533 52 Ráby u Pardubic
tel. (+420) 466 612 474
Důležitá upozornění:
  • Prodej vstupenek se uskutečňuje dle smlouvy mandátní jménem a na účet příslušného pořadatele, který jako jediný nese odpovědnost za rozsah a kvalitu jím poskytnuté služby.
  • Změna termínu, programu a účinkujících vyhrazena. Ve vlastním zájmu se průběžně informujte na prodejním místě nebo na této internetové adrese.
  • Zakoupené vstupenky nelze ani vrátit ani vyměnit.
  • Ve vlastním zájmu chraňte vstupenky a jejich kontrolní čísla (PIN) před zneužitím. Kontrolní číslo lze použít pouze jednou, poté je vstupenka neplatná.
  • Kopírování a jiné způsoby padělání či upravování vstupenek se zakazují.
  • Nekupujte vstupenku od prostředníků, kteří nejsou vlastníky razítka na zadní straně vstupenky. Jinak riskujete, že se stanete obětí podvodu a že si koupíte bezcenný padělek.
  • Copyright 1998-2021 © Kam na Pardubicku, s.r.o.
    www.VSTUPENKY.cz je registrovaná ochranná známka společnosti Kam na Pardubicku, s.r.o.
    Součást integrovaného prezentačního a rezervačního systému Doménová koule.
    Fulltext